Byla středa. Pršelo. Já měl rozbitou pračku a v peněžence 600 korun do výplaty. Jmenuju se Filip, je mi 27 a dělám barmana. Moje práce spočívá v tom, že každý večer poslouchám cizí starosti. Tenhle večer jsem ale starosti měl já.

Pračka tekla. Pronajímatel to nechtěl řešit. A já neměl energii ani chuť se hádat.

Sedl jsem si k počítači, otevřel prohlížeč a začal hledat něco, co by mě odvedlo od té žumpy kolem. A našel jsem to. Bylo to živé bitcoinové kasino. Vypadalo jinak než ty klasické stránky. Místo animovaných automatů tam skuteční krupiéři, skutečné karty, skutečný stůl. Přes kameru.

Zaregistroval jsem se. Poslal tam dvacet eur. Byla to poslední zábava, než se budu muset začít bavit s domácím.

Kliknul jsem na blackjack. Živý stůl. Krupiér byl chlap asi padesát let, měl pleš a knírek. Jeho jmenovka? "Filip". Stejně jako já. To mi přišlo jako znamení.

Začal jsem hrát. První ruka – prohra. Deset eur fuč. Zbylo mi deset. Chtěl jsem to zavřít, ale ten krupiér Filip se na mě usmál. Ne ironicky. Normálně. Jako by říkal: "Dej tomu šanci."

Vsadil jsem deset. Dostal jsem devítku a desítku – devatenáct. Krupiér ukázal šestku. Otočil královnu – šestnáct. Táhl desítku – šestadvacet. Vyhrál jsem. Zpátky na dvacet eur.

Pak to přišlo. Další ruka. Dostal jsem eso a osm – devatenáct. Krupiér ukázal devítku. Měl jsem dobrý pocit. Nechal jsem to být. Krupiér otočil spodní kartu – byla to sedmička. Šestnáct. Táhl – padla pětka. Jednadvacet. Prohra.

Zase jsem měl deset eur.

A tehdy jsem udělal něco, co normálně nedělám. Vsadil jsem všechno. Deset eur na jednu ruku. Dostal jsem dvě sedmičky. Čtrnáct. Krupiér ukázal čtyřku. Slabá karta. Rozdělil jsem? Ne. Neměl jsem na rozdělení. Táhl jsem jednu kartu. Padla šestka. Dvacet. Krupiér otočil desítku – čtrnáct. Táhl devítku – třiadvacet.

Deset eur se změnilo na dvacet. Pak na čtyřicet. Pak na pětaosmdesát.

Ten krupiér Filip byl jako talisman. Každou ruku, kterou jsem vsadil, když se na mě podíval, jsem vyhrál. Během hodiny jsem se dostal na 340 eur.

A pak mi došlo, že nesedím v kasinu. Sedím doma. V teplákách. S rozbitou pračkou. A vyhrál jsem víc, než kolik stojí nová.

Zavřel jsem hru. Vybral 300 eur. Ráno jsem zavolal domácímu, řekl mu, ať si pračku vyřeší sám, že kupuju novou. Koupil jsem ji za 3 500 korun. Zbytek peněz šel na večeři pro dva. Vzal jsem holku do restaurace, kde jsme nebyli rok.

Když se mě ptala, z čeho to mám, řekl jsem jen: "Vyhrál jsem v kartách."

Myslela si, že dělám srandu.

Od té doby hraju živé bitcoinové kasino jen výjimečně. Ale když jo, vracím se ke stejnému stolu. Hledám krupiéra Filipa. On tam ale není pokaždé. A když není, nehraju. Čekám na něj. Zní to blbě? Možná.

Ale on je můj talisman. Jeho úsměv. Jeho klid. Když rozdává karty, mám pocit, že se nic nemůže pokazit. Není to logické. Je to jen pocit.

Jednou se mě kamarád ptal, jestli není nebezpečné hrát online. Řekl jsem mu: "Ne, pokud víš, kdy přestat." Já to vím. Vím to od té noci, kdy jsem vyhrál na pračku. Od té doby mám nastavený limit. Třicet eur měsíčně. Nic víc. A když prohraju, prohraju.

Ale když vyhraju? Když vyhraju, kupuju věci, na které bych normálně neměl. Nový boty. Večeři. Dárky pro rodinu.

A ten krupiér Filip? Jednou večer, když jsem hrál, se mě zeptal: "Odkud jste?" Řekl jsem: "Z Česka." Usmál se a řekl: "Dobrá země."

Vyhrál jsem ten večer 120 eur.

Napsal jsem do chatu: "Díky, Filipi."

A on odpověděl: "Není zač."

Nevím, jestli si mě pamatuje. Nevím, jestli ví, že pro někoho je jen tváří na obrazovce. Ale pro mě je víc. Je to připomínka, že i když je venku hnusně, pračka teče a peněženka prázdná – stačí jedna hodina a jeden správný stůl a může být všechno jinak.

Ne vždycky to vyjde. Někdy prohraju. Ale to je v pořádku. Protože ten pocit, když sedíte v teplákách, pijete vychladlou kávu a víte, že ten chlap s knírkem na druhé straně světa zrovna rozdává vaše štěstí – to stojí za to.

A pračka? Ta nová pere skvěle. Každou středu na ni koukám a usmívám se. Protože vím, že je placená z karet. Z jedné noci, kdy pršelo a já vsadil všechno na jednu kartu.

A vyhrál.